Výstavy

Dílo Jaromíra Funkeho je dnes považováno za součást světové fotografické avantgardy dvacátých a třicátých let minulého století. V českém kontextu sehrál jeho autor roli vůbec nejvýznamnější, jednak mimořádně širokým záběrem své tvorby, jednak jako pedagog, kritik a teoretik. Výstava v Galerii města Loun je sestavena ze tří okruhů autorovy tvorby. Jeden celek představují ukázky avantgardní tvorby, na fotografiích Kolína a Loun může divák sledovat, jak se nové koncepty fotografického obrazu uplatnily i v městské dokumentaci.

Kolín Funke fotografoval od mládí, žila zde jeho rodina a seznámil se zde s Josefem Sudkem, jenž do Kolína jezdil za svou matkou. Velké časové rozpětí fotografií Kolína poskytuje zároveň určitý průřez proměnami autorovy tvorby. Velká část fotografií, pocházejících z autorovy pozůstalosti, je málo známá, mnohé jsou vystaveny poprvé. Proti tomu lounský soubor, uložený v Oblastním muzeu v Lounech, je kompaktním celkem, vytvořeným na objednávku města v letech 1940–1941. Ve výstavě jako celku se tedy prolíná regionální a internacionální dimenze díla autora, který zemřel jako nepřímá oběť 2. světové války 22. března 1945.

Louny a Kolín objektivem Jaromíra Funkeho

Dílo Jaromíra Funkeho je dnes považováno za součást světové fotografické avantgardy dvacátých a třicátých let minulého století. V českém kontextu sehrál jeho autor roli vůbec nejvýznamnější, jednak mimořádně širokým záběrem své tvorby, jednak jako pedagog, kritik a teoretik. Z jeho avantgardního díla představuje výstava alespoň deset zvětšenin z původních negativů, vydaných jako portfolio Pražským domem fotografie roku 1995. Divák tedy bude mít možnost porovnat, jak se nové koncepty fotografického obrazu uplatnily i v městské dokumentaci.

Město Kolín poskytlo Funkemu mnoho podnětů. Zaujal ho život v ulicích centra i na periférii, fotografoval památky i moderní architekturu, našel zde nejvíc námětů pro své cykly Sklo a odraz (1929) i pro „emoční fotografii“ soustředěnou v cyklu Čas trvá (1930–1934). Oba soubory dnes chápeme jako první metodicky koncipované surrealistické cykly ve fotografii.

Architekturu, především tu moderní a nezřídka i starou, komponoval Funke často diagonálně, objekty poutající jeho fantazii zobrazoval velmi prostě, aby nepřitahoval pozornost k fotografii, nýbrž k samotnému objektu. Kolín, kde žila jeho rodina a kde až do přesídlení do Prahy v roce 1935 trávil nejvíc svého času, fotografoval Funke od počátku své tvorby až do smrti. Publikováno bylo jen 64 fotografií ve výběru a s titulky Jaroslava Janíka pod názvem Můj Kolín (1947, 2. vyd. 1999). Je s podivem, že až dosud nikdo neprojevil zájem o zveřejnění těchto unikátních dokumentů města i okolí, ale také fotografických koncepcí a metod v proměnách času. Byl by to průkopnický počin, hodný Funkeho.

Na rozdíl od fotografií Kolína je lounský soubor kompaktním celkem, který vznikl jednorázově na objednávku města. Funke zde fotografoval od února 1940, v květnu 1941 byly fotografie v Lounech vystaveny a také proplaceny (soubor se v Oblastním muzeu v Lounech nedochoval v úplnosti). Zakázku zprostředkoval Jaroslav Janík (1901–1974), lounský a později kolínský knihovník, mimořádně vzdělaný a vlivný intelektuál. S Funkem se přátelil nejpozději od roku 1921 a jeho manželka Anna, rozená Lochmanová, byla nejlepší přítelkyní manželky Funkeho Anny. Lounský soubor měl být knižně publikován v Severočeském nakladatelství s textem Anny Fárové již roku 1972, o rok později k němu Emil Juliš napsal verše. Kniha v původním konceptu bez veršů spatřila světlo světa teprve roku 2006.

Lounský soubor je vzorovým příkladem fotografie, která v době nacistického nebezpečí a za války posilovala vztah k vlasti, ke krajině i k památkám. Také v tomto oboru se Jaromír Funke uplatnil výrazně jako teoretik a zejména jako autor celé řady souborů publikovaných za války a těsně po ní. Nevýznamnější je ten věnovaný Lounům.

Antonín Dufek

Bez Funkeho by česká fotografie vypadala jinak…
PhDr. Miloslava Rupešová, dcera Jaromíra Funkeho (pro Týdeník Rozhlas, č. 11/2014)

„Je jen málo míst v Čechách tak silně propojených s avantgardní fotografií jako Kolín. Josef Sudek, Jaromír Funke a Eugen Wiškovský – tři světově uznávaní tvůrci moderní české fotografie se kdysi potkali právě v tomto městě,“ můžeme číst v programu fotografického festivalu Funkeho Kolín 2005. Jaromír Funke (1896–1945) patří mezi průkopníky moderní fotografie stejně jako Man Ray, Alexander Rodčenko, Paul Strand nebo Edward Weston. Podobně jako oni hledal vlastní cestu k abstrakci. Jeho cyklus Abstraktní foto může v dějinách fotografie představovat paralelu díla Františka Kupky v malířství. Funkemu a jeho dílu věnovala v lednu tohoto roku pozornost i Víkendová příloha stanice Vltava.
Jaromír Funke byl jedním z prvních fotografů rozvrhující své dílo do cyklů. „Vstřebal“ podněty kubismu, inspiroval se tvorbou umělců působících v Bauhausu, řada jeho fotografií má blízko k nové věcnosti a konstruktivismu. Osobitě přistoupil k výzvám poetismu a surrealismu. V duchu Bretonova pojetí zázračného setkání rozvíjel po polovině třicátých let svou „emoční fotografii“. Cyklus Sklo a odraz je možná prvním cyklem inspirovaným surrealismem. Imaginativní interpretaci světa nabízejí též cykly Čas trvá a Země nenasycená. Zřejmě „podvědomě“ se k surrealistické inspiraci přihlásil i svými pralesními fotografiemi z Podkarpatské Rusi, které připomínají obrazy Maxe Ernsta.

Splácení dluhů

Funke byl všestranně vzdělaným intelektuálem své doby, moderním umělcem. Nové formy a obsahy, nové vize nového vizuálního umění hledal s vášnivým zaujetím. Orientoval se ve světě moderní fotografie a výtvarného umění, dokázal reflektovat nejen vývojové trendy současného umění, ale také své dílo. Ovládal vzácné umění sebeinterpretace. V jeho uměleckém naturelu se snoubily protichůdné přístupy: tvůrčí intuice a racionální úvaha. Uměl se vymezovat vůči autoritám a zaujímat vlastní postoj. V meziválečném období ovlivňoval fotografické dění v Československu nejen svým dílem, ale i rozsáhlou teoretickou, kritickou, organizátorskou, redaktorskou a především pedagogickou činností. Vyučoval v Bratislavě a později na Státní grafické škole v Praze, vedené Ladislavem Sutnarem.
V souvislosti s Funkeho působením na Slovensku mi sdělila zajímavou informaci fotografova dcera Miloslava Rupešová: „Na Škole umeleckých remesiel vzrůstá zájem o jeho působení v Bratislavě. Mám domluveno s paní Pekarovou, spolupracovnicí nedávno zesnulé historičky umění Ivy Mojžišové, že mi pomůže v neuspořádané části negativů identifikovat snímky pocházející z té doby. Iva Mojžišová cítila jako svůj osobní dluh, že není zpracováno Funkeho účinkování na tzv. slovenském Bauhausu.“
V Moravské galerii v Brně se na přelomu roku konala výstava, kterou připravil dlouholetý funkeovský badatel Antonín Dufek. Veřejnost se mohla seznámit s řadou nových, dosud neznámých fotografií. Nakladatelství KANT vydalo k výstavě Dufkovu rozsáhlou publikaci Jaromír Funke – Mezi konstrukcí a emocí. Podobná fotografova monografie dosud chyběla, a to nejen u nás. Kniha naštěstí vyšla i v anglické verzi. S Antonínem Dufkem jsem v prostoru výstavy natočil rozhovor pro pořad, který Vltava vysílala na začátku ledna. Jeho podstatnou část tvořila dvouhodinová kompozici vzpomínek, dopisů, fejetonů, deníkových záznamů, hudby Erwina Schulhoffa, vyprávění historičky fotografie Anny Fárové a fotografovy dcery Miloslavy Rupešové. V kompozici nazvané Příběh nedokončeného obrazu? zaujímal zvláštní místo Kolín, se kterým je životní příběh Jaromíra Funkeho osudově spjat.

Kolín jako umělecká Mekka

Kolín první poloviny 20. století byl podivuhodným městem. Město tří fotografů – Sudka, Wiškovského, Funkeho –, malířů Zdeňka Rykra a Rudolfa Mazucha. Do Kolína jezdil Franz Kafka, který obdivoval zdejší Husův pomník od Františka Bílka. Z Kolína pochází osobitý filozof a estetik Václav Navrátil, autor nedoceněné práce O smutku, lásce a jiných věcech. Svou kolínskou spřízněnost si celý život uvědomoval významný nakladatel Otakar Štorch-Marien: „Už tenkrát, když jsme se s Funkem sblížili, začínaly se plnit stěny jeho pokoje obrazy Mazuchovými a Rykrovými a skříně přetékat knihami, hlavně z oboru krásné a výtvarně umělecké literatury. To už Funke fotografoval s pokusnickým zaujetím: ovšem k tomu, aby se fotografie stala jeho životně tvůrčím posláním a učinila z něho v pravém smyslu klasika její modernosti, musil překonat mnoho rodinných a studijních trpkostí v oborech na něm vyžadovaných.“
Štorch-Marien vlastnil Aventinum, jeden z nejproslulejších nakladatelských domů první republiky, se kterým spolupracovali mimo jiné výtvarníci Jan Zrzavý, Josef Šíma, Josef Čapek – a také Jaromír Funke. Funkeho dcera Miloslava Rupešová, která se stará o otcovu pozůstalost, mi o svých plánech řekla: „Moc ráda bych se dočkala vydání Funkeho Podkarpatské Rusi, svého času jsem o tom mluvila s Viktorem Stoilovem, zájem měla tehdy Anna Fárová. Z Podkarpatské Rusi je zatím obecně známo jen několik vybraných snímků ‚domorodců‘ a pralesů, ale krajina, architektura, žánrové motivy zůstávají neznámé. Mým tajným přáním je připravit k vydání Knihu kolínskou, kterou plánoval už Štorch-Marien pro poválečné Aventinum a pro kterou je v pozůstalosti nepřeberné množství materiálu.“

Fotograf a jeho rodné město

„Fotograf Jaromír Funke narozený ve Skutči a vyrostlý v Kolíně vykřesal svou tvorbou maximum z kolínské architektury sakrální, občanské i profánní a z přilehlé krajiny. Jeho dílo, dnes světově proslulé, nikdy nepopisovalo něco, co by bylo mimo nebližší okruh jeho zájmu nebo místa jeho působení. Ve dvacátých letech zaznamenal fotograficky město Kolín a jeho okolí, ve třicátých pozorně sledoval stavbu elektrárny architekta Jaroslava Frágnera, ve čtyřicátých letech své dílo završil monumentálním cyklem fotografií chrámu sv. Bartoloměje,“ napsala Anna Fárová o vztahu fotografa ke Kolínu.
„Kolínská“ je i následující pasáž z článku Jaromíra Funkeho Od obrazu k emoci. Předobraz popisovaných fragmentů města má kolínský původ. „Samotný život přináší přerůzné situace a záleží jen na fotografu, aby si uvědomil, jaké možnosti mu přináší skutečnost sama, je-li výběrem výrazně izolována od nežádoucích elementů a je-li vzájemně konfrontována. Prostor a objekt mají vlastní rytmus a vlastní řád. Záleží na fotografu, aby obé podřídil svému účelu. Václav Navrátil to definoval takto: ‚Každá realita má svoji melodii. Umění fotografa znamená zaposlouchati se do melodie pro nás nejnaléhavější a darovati tuto melodii zakletou do ireálné dvojrozměrovné plochy. Ve fotografii nejde tudíž jen o pouhou technickou zdatnost, nýbrž také a hlavně o básnickou předtuchu básnického efektu.‘ A zde jest pravé jádro emoční fotografie, kterou prozatím vývoj vrcholí. Všední skutečnost oproštěná od prosté popisnosti přechází fotografickým umocněním do světa, kdy osmnácté století, představované omšelou sochou, korunuje se vší vážností tovární komín dneška, kdy divák se zamyslí nad hřbitovem na ulici, kdy naše secesní dětství jest vzkříšeno před vchodem do vily, kde trůní bujná sfinga se skromným nápisem Vlasta, kdy schyluje se na hodinách ke dvanácté, kdy nastává plnost času a kdy vždy a všude ‚Čas trvá‘ od anno domini, až na věky věkův!“
Fotografie a životní osud Jaromíra Funkeho mě celý život přitahovaly. Jako kluk jsem chodil kolem sfingy u vily Vlasta a Funke se pro mě stal románovou postavou mé knihy Hugo: „Černobílou duši města zaznamenal fotograf Jaromír Funke. Černobílý tikot světla a stínu města, černobílého stroje města s gotickým kostelem, hranolem středověce neohrabané věže Práchovny, třešňovou alejí k rybníku Peklo, sfingou u secesní vily Vlasta, Frágnerovou elektrárnou na břehu Labe jako převodovými koly… Tikot toho černobílého stroje se vás vášnivě zmocňuje. Pohlcuje vás do černobílého labyrintu...“

Překvapení

„Dvacátého čtvrtého srpna 1944, Kolín před polednem, šel jsem se koupat do Labe za železniční most s Nankou a dítětem,“ napsal ve svém deníku Jaromír Funkce. „V poledne poplach a bombardování Kolína. Hoří… a pumy padají blízko nás. Jsme všichni u sebe. Po přežití této vlny utíkáme zas přes Labe do háje. Detonace. Krátery od pum. Okamžiky, které se nezapomínají. Přicházíme domů ve tři odpoledne, živi a zdrávi.“
Funke zažil další nálety v Kolíně a Praze. V březnu 1945 měl být operován kvůli zánětu pobřišnice způsobenému prasklým dvanácterníkovým vředem. Jenže operace musela být odložena kvůli leteckému poplachu, okupační úřady v tu dobu operace zakazovaly. Podle lékařské zprávy znamenalo odložení operace jediné – fotografovu smrt.
Život je plný podivných, osudových náhod. A paradoxů. Možná díky předčasné umělcově smrti se jeho rozsáhlá pozůstalost dochovala. Funke neměl čas na „přehodnocování“ svého díla. V tomto ohledu můžeme říci, že naštěstí. „Zůstává hodně oblastí Funkeho pozůstalosti, které by si zasloužily probádat,“ říká fotografova dcera. „Archiv negativů stále čeká na zevrubné zpracování. Představovala jsem si, že bych se sama ujala jeho uspořádání a naskenování, ale bohužel to přesahuje mé síly. Stačila jsem naskenovat pouze cyklus abstraktních fotografií, vyhledala a naskenovala zátiší a kompozice z dvacátých let, něco z dalších cyklů. Jenom v těch negativech je ukryta řada odpovědí na dosud nezodpovězené otázky, o překvapeních nemluvě. Kromě archivu negativů jsou zřejmě další poznatky skryty v písemné pozůstalosti. Vedle korespondence, kterou chce vydat nakladatel Karel Kerlický, to jsou různé rukopisné texty. V Dufkově monografii je uveřejněn seznam dosud známých rukopisů z pozůstalosti, ale třeba minulý týden jsem při hledání úplně jiné věci bez souvislosti s fotografií našla koncept Funkeho článku či přednášky s názvem Kolínské motivy. Je to bohužel velmi nečitelné, ale ze zběžného nahlédnutí se zdá, že se jedná o malířské, respektive grafické techniky, nikoliv o fotografii. Vyluštila jsem tam jména Mazuch a Rykr.“

Jiří Kamen, vedoucí Redakce volné tvorby ČRo

Lidové novniny, pátek 18. září 2015 (Judita Matyášová)

Fotograf Jaromír Funke byl jedním z průkopníků fotografické avantgardy v Československu. Přítel Josefa Sudka, obdivovatel Bauhausu, rád experimentoval s předměty i s krajinou. Celý život fotografoval Kolín, v roce 1940 dostal zakázku od radnice v Lounech. Výstava v Galerii města Louny představuje Funkeho diagonální krajiny, které měly připomínat naší kulturní historii a posilovat národní uvědomění.

Jaromír Funke se narodil v roce 1896 ve Skutči na Chrudimsku, celé jeho dětství a dospívání je spjaté s Kolínem. Starobylé město, kterému vévodí gotický chrám svatého Bartoloměje, bývalé židovské ghetto i i továrny na předměstí. To vše Funke pozoroval a zaznamenával desítky let. O inspiraci nebyla v Kolíně nouze, na Státním reálném gymnáziu v Kolíně ho vyučoval filolog a amatérský fotograf Eugen Wiškovský. Dalším důležitým rádcem byl Funkeho vrstevník a kolínský rodák, Josef Sudek. V roce 1924 společně s Adolfem Schneebergerem založili Českou fotografickou společnost, která si kladla za cíl používat čistě fotografické procesy a vymanit se z vlivu grafiky.

Funke fotografoval zdánlivě obyčejné věci (láhev, karton papíru, skleněnou kouli) které skládal do důmyslných kompozic. Dokázal vykouzlit bezpočet variant světla a stínů, donekonečna přetvářel prostou hru tvarů a dvojsmyslů. V roce 1928 napsal: „Zátiší jest absolutní zvládnutí mrtvého objektu dle svého vlastního fotografického vidění. / Ano - nová fotogenická generace jinak vidí! Vidí dle čistého, fotografického purismu. A toto vidění jest výsledkem fotografování zátiší.“ Své zkušenosti i chuť experimentovat předával Funke svým žákům. V roce 1933 začal vyučovat na Škole uměleckých řemesel v Bratislavě, což slovenská obdoba slavného Bauhausu. Po dvou letech se Funke přestěhoval do Prahy, kde učil na Státní grafické škole. Fotografoval nejen zátiší a portréty, ale také památky a krajiny. Hlavně v předválečných a válečných letech měla tato práce ještě jiný, než umělecký význam. Fotografové i výtvarníci se snažili posilovat národní uvědomění, připomínali naší historii a kulturu zobrazováním památek či národních symbolů.

Kolínský chrám svatého Bartoloměje fotografoval Funke ze všech úhlů, jakoby ohledával jeden velký hlavolam, který nelze nikdy rozluštit. Zajímala ho však také moderní architektura, novostavby na předměstí Kolína i tovární komíny. Série z Kolína vznikala postupně, od roku 1919 až do roku 1945. Fotografoval nejen městskou krajinu, ale i tu „obyčejnou“ přírodní. Lesní interiéry, stromy u řeky a světlo, které vše prostupuje a provází nás celou krajinou.

V roce 1940 mu jeho dlouholetý přítel, Jaroslav Janík, lounský knihovník zprostředkoval zakázku pro lounskou radnici. V únoru městská rada zadala Funkemu pořízení série propagačních snímků města a okolí. Sedm měsíců prozkoumával nové, neprobádané území v Lounech. V květnu 1941 představil v prostorách lounské radnice 60 fotografií, včetně portrétů vedení města. Výstava trvala pouhý týden, po skončení byly snímky nainstalovány na chodbách radnice, v květnu 1945 byly některé fotografie ztraceny, většina se však uchovala v městském muzeu. Lounský cyklus, to je ucelená série kompozic, kde se střídají horizontální i vertikální záběry. V krajině se cesta mění v souboj přímek a kolmic. Uprostřed města spolu soupeří čisté plochy i členité struktury. A pak je tu speciální pocta gotice, detailní záběry z interiérů gotického chrámu svatého Mikuláše na náměstí v Lounech. To vše dává nový pohled na konkrétní místo.

Série z Loun měla vyjít knižně v roce 1972 v Severočeském nakladatelství, autorkou úvodního textu byla Anna Fárová, která napsala: „Tato kniha není regionální fotografickou publikací. Je především Funkovou fotografickou vizí města a důslednou aplikací kompozičních principů, které celý život hledal a realizoval. Jsou v ní aplikace a ověření, že tyto kompoziční zákony jsou životaschopné a v takovém zaměření dosud nevyužité. Kniha stojí na půli cesty mezi Funkovými reprezentativními knihami architektur a jeho volnými kreacemi stylů. Cosi mezi klasickou konstrukcí a osobitou interpretací města, mezi zaujatým podáním jeho podoby a ušlechtilým výtvarným dokumentem.“ Z vydání knihy však sešlo a lounský cyklus byl publikován až v roce 2006, v nakladatelství Torst.

Galerie města Louny nyní představuje obě série: Kolín i Louny. „Je to vlastně poprvé, od války, kdy můžeme vidět oba dva cykly v jednom místě a porovnat práci v Kolíně a u nás. Originální, signované fotografie, nám zapůjčila Funkeho rodina, a také Oblastní muzeum v Lounech a koncipoval ji asi největší znalec Funkeho díla u nás, PhDr. Antotnín Dufek. Výstavu jsme doplnili také o několik avantgardních snímků, kterými se tento autor proslavil zejména, například Po karnevalu, různé Kompozice (stíny lahve nebo koule a skleněná krychle) či cyklus Čas trvá “ říká ředitel galerie, Vladimír Drápal.

Výstava je v Galerii města Louny otevřena do 13. 11.

Jaromír Funke (životopis)

(narodil se 1. srpna 1896 ve Skutči, zemřel 22. března 1945 v Praze)

Roku 1922 se vydal na cestu k abstrakci, která roku 1929 vyústila v jeho vlastní -ismus, „fotogenismus“. Reagoval také na kubismus a vytvořil vzorová díla nové věcnosti a konstruktivismu, stál nejblíž Bauhausu. Od počátku dvacátých let akceptoval jako jeden z prvních také iracionální směry, poetismus a surrealismus. Na Bretonově pojetí zázračného setkání založil svoji „emoční fotografii“. V době mezi dvěma světovými válkami, v nově vzniklé Československé republice, ovlivňoval Funke fotografické dění nejen svým dílem, ale také rozsáhlou teoretickou, kritickou, organizátorskou, redaktorskou a zejména pedagogickou činností. Amatér a zpočátku zanícený vůdce opozice proti všem autoritám se shodou okolností stal fotografickým pedagogem nejprve na tzv. „slovenském Bauhausu“, Škole umeleckých remesiel v Bratislavě (od 1931), a pak na Státní grafické škole v Praze (od 1935), vedené Ladislavem Sutnarem. Měl tedy jedinečnou možnost své přesvědčení i znalosti šířit, a to i v době, kdy to v okolních zemích, zejména v Německu, nebylo možné. Bez Funkeho by československá fotografie vypadala jinak. Měl svůj podíl snad ve všech oborech, v nichž fotografie rozšiřovala své kulturní poslání a užitné funkce. Zanechal svou stopu i v místopisné fotografii (Kolín, Praha, Louny, Podkarpatská Rus). Ani zde se nevzdal principů moderní fotografie, například diagonální kompozice. Zemřel jako nepřímá oběť druhé světové války, když vinou bombardování Prahy nemohl být včas operován.